Tok informací

Severomoravské ředitelství spojů Ostrava připravovalo od roku 1981 stavbu nové dominanty sídliště na Tabulovém vrchu – budovy telekomunikací na křižovatce Junácké a Stupkovy ulice. Projekt zpracoval architekt Karel Filka ze Spojprojektu Brno, i zde se v rozpočtu počítá se třemi výtvarnými doplňky architektury: nástěnná plastika na fasádu je zadána Rudolfu Chorému, interiéry má řešit sedmdesátiletý architekt František Novák (umírá v roce 1983), plastika před budovou a výzdoba otevřeného atria v nejvyšším patře je přidělena pražskému sochaři působícímu v Luhačovicích, Aloisi Valentovi.

Valenta ještě v roce 1981 podepisuje smlouvu s olomouckým Dílem a navrhuje plastiku s pracovním názvem Spojení, předpokládaný materiál je bronz a leštěná žula. Díky zachovanému statickému posudku s předběžným nákresem[1] lze autorský záměr popsat jako vertikální strukturu složenou ze svislých bronzových prutů opásaných bronzovými prstenci, mezi nimiž jsou v náznaku řetězce vloženy čtyři žulové vejčité útvary, každý jiné velikosti. Už z této prvotní skici je patrná myšlenková příbuznost se současným objektem. K návrhu se zachovala také průvodní autorská zpráva[2], z níž můžeme vyčíst, že autor téma komunikačního spojení pojal jako rytmizovaný neukončený sled uzlových bodů, jež představují vzájemně propojené lidské aglomerace. Základní proporce díla a čtyř vejčitých útvarů byly přitom odvozeny od stojící lidské figury (lýtka, stehna, hrudník, hlava). Postupné narůstání do výšky mělo naznačovat dynamický a nekonečný rozvoj lidské civilizace.

V roce 1982 je však v souvislosti s horšícím se stavem celého hospodářství budova „zařazena do útlumového programu“ a veškeré projektové práce pozastaveny. Obnoveny jsou až v roce 1985, s novým datem dokončení: třetí čtvrtletí 1987. Valenta tedy opět začíná na zakázce pracovat. 4. března 1987 však dostává zástupkyně olomouckého Díla telegram, v němž stojí, že sochař Alois Valenta je „odstěhován – byt úředně uzavřen“. Krátce předtím totiž emigroval do USA.

O měsíc později jsou dokončením zakázky „za zbytek autorského honoráře“ pověřeni dva čerství absolventi ateliéru užitého sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, Zdeněk Kozák a Martin Ceplecha.[3] Noví autoři zachovávají pětimetrovou výšku i kovové svislé pruty, vejčitých objektů je však pět a jsou keramické.[4] Budova se otevírá veřejnosti teprve v roce 1988.

Zdeněk Kozák, rodák ze Svatého Kopečka, předčasně zemřel v roce 1991 ve věku nedožitých 35 let. Tok informací tak zůstává jedinou jeho plastikou ve veřejném prostoru.

[1] Archiv MUO, fond Dílo, karton 2.

[2] Archiv MUO, fond Dílo, karton 2.

[3] Archiv MUO, fond Dílo, karton 8.

[4] František Kobza – Dalibor Malina, Katalog výtvarných umělců olomoucké oblasti, Olomouc 1989, heslo Zdeněk Kozák, nestránkováno.

Spolupráce vytvarníka s architektem, přehled prací za rok 1988, Praha 1988, s. 83.

Archiv MUO, fond Dílo, karton 2.

Archiv MUO, fond Dílo, karton 8.

Jan Jeništa, Václav Dvořák, Martina Mertová, Bilance. Umění ve veřejném prostoru Olomouce v letech 1945–1989, Olomouc 2016, s. 204-205.

František Kobza – Dalibor Malina, Katalog výtvarných umělců olomoucké oblasti, Olomouc 1989, heslo Zdeněk Kozák, nestránkováno.