Sousoší V. I. Lenina a J. V. Stalina

Koncem roku 1948 se v souvislosti s blížícími se sedmdesátinami J. V. Stalina začalo v Olomouci uvažovat o stavbě pomníku „dvěma největším postavám novodobých dějin“.[1]Financování mělo být zajištěno z větší části z povinných i „dobrovolných“ příspěvků občanů města a celého Olomouckého kraje, dále z odvodů jednotlivých místních podniků či z výtěžků veřejných zábav. Pro umístění sousoší bylo zvoleno Bachmačské náměstí, v roce 1949 přejmenované na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce, na němž do roku 1939 stávala olomoucká synagoga, vypálená nacisty v prvních dnech okupace. Náměstí sousedilo s Fierlingerovou třídou (dnes třída Svobody), která se zasypáním jednoho z ramen řeky Moravy měla brzy proměnit na široký moderní bulvár. Vskutku monumentálního měřítka měl tento prostor nabýt zbouráním protějšího Passingerova mlýna na začátku Lafayettovy ulice, jež se však neuskutečnilo.[2]

Návrh a zhotovení sousoší se staly předmětem soutěže mezi výtvarníky nově ustaveného Olomouckého kraje. K účasti byli vyzváni členové tehdejší Skupiny moravských výtvarníků, záhy včleněné do Svazu československých výtvarných umělců, Jmenovitě Rudolf Doležal ml., Josef Havlíček, Vojtěch Hořínek, Karel Lenhart, Vladimír Navrátil, Jaromír Šolc, Jan Tříska a Julius Pelikán. Soutěžní porota, složená kromě krajských funkcionářů i z několika architektů a sochařů (kupříkladu Vincence Makovského) však s pěti dodanými návrhy nebyla spokojena, proto následovalo druhé kolo, z něhož vítězně vyšel samostatný návrh Rudolfa Doležala ml. Ke Stalinovým narozeninám se tedy 9. prosince 1949 podařilo položit pouze základní kámen.[3]

Jenže ještě v roce 1952sochař stále pracoval na několika variantách sousoší a dokončení se zdálo být v nedohlednu. Teprve Stalinovo úmrtí v březnu 1953 uspíšilo práci na konečné podobě. Doležalova představa postupně – s přispěním nesčetných komisí – vykrystalizovala do ztvárnění Lenina jako učitele, Stalina jako jeho nejlepšího žáka kráčejícího po jeho pravici a praporečníka jako představitele dělnické třídy, který následuje své vůdce. Podle Pavla Zatloukala lze sousoší interpretovat i jako novodobou Svatou Trojici – ostatně nebyl by to jediný pomník z oněch let využívající křesťanské symboliky.[4] Poté, co byl schválen definitivní model a za materiál zvolen tvrdý maletínský pískovec, začal na pomníku pracovat „sochařský kolektiv“ pod vedením zkušeného kameníka Vojtěcha Hořínka. Práce probíhaly přímo na náměstí v provizorním dřevěném ateliéru a pomáhali při nich i další sochaři střední a mladé generace, například Karel Lenhart, Oldřich Peč a František Koutek.[5]

Slavnostní odhalení pomníku proběhlo 7. listopadu 1955, v den 38. výročí VŘSR. Spolu s podstavcem dle návrhu architekta Františka Nováka monument měřil skoro 15 metrů. Na náměstí jej doplňovaly dvě velké kamenné vázy od Vojtěcha Hořínka s reliéfy na motivy osvobození a budování socialismu v Československu.[6]

Že se sousoším nehnula ani Chruščovova kritika kultu osobnosti v roce 1956, patrně zapříčinil prozaický fakt, že postava Stalina byla jeho neoddělitelnou součástí. Předimenzovaná skulptura na svém místě vydržela až do začátku roku 1990. V současnosti se sochařská část pomníku nachází ve sbírkách Muzea umění Olomouc.

[1] Marek Otava, Okolnosti výstavby sousoší Lenina a Stalina v Olomouci v letech 1949–1955, in: Střední Morava – vlastivědná revue, 2007, č. 24, s. 28.

[2] Marek Otava, Okolnosti výstavby sousoší Lenina a Stalina v Olomouci v letech 1949–1955, in: Střední Morava – vlastivědná revue, 2007, č. 24, s. 28.

[3] Milan Tichák, Příběhy olomouckých pomníků, Olomouc 2002, s. 132–133.

[4] Pavel Zatloukal, Olomoucká výtvarná kultura šedesátých let, in: Pavel Zatloukal (ed.), „Oznámení o Ikarově letu“: Olomoucká šedesátá léta v zrcadle výtvarné kultury, Olomouc 1998, s. 43.

[5] Marek Otava, Okolnosti výstavby sousoší Lenina a Stalina v Olomouci v letech 1949–1955, in: Střední Morava – vlastivědná revue, 2007, č. 24, s. 35.

[6] Josef Kšír, Pomníky a významné desky v Olomouci, in: Za hlasem Komenského, Olomouc 1957, s. 97.

Fotodokumentace stavby pomníku se nachází ve sbírkách Vlastivědného muzea v Olomouci.

Zdeněk Pospíšil, Zasloužilý umělec Rudolf Doležal, Výtvarná kultura X, 1986, č. 4, s. 59-61.

Pavel Zatloukal, Olomoucká výtvarná kultura šedesátých let, in: Pavel Zatloukal (ed.), „Oznámení o Ikarově letu“: Olomoucká šedesátá léta v zrcadle výtvarné kultury, Olomouc 1998, s. 43.

Marek Otava, Okolnosti výstavby sousoší Lenina a Stalina v Olomouci v letech 1949–1955, in: Střední Morava – vlastivědná revue, 2007, č. 24, s. 35.

Milan Tichák, Příběhy olomouckých pomníků, Olomouc 2002, s. 132–133.

Jan Jeništa, Václav Dvořák, Martina Mertová, Bilance. Umění ve veřejném prostoru Olomouce v letech 1945–1989, Olomouc 2016, s. 30-33.

František Dvořák, Rudolf Doležal, Ostrava 1985, obr. 8, 9.